Savior (16.)

3. listopadu 2013 v 22:17 | Terri.na |  "Fan"Fic
Off to the races.



Páni, snad poprvé vyrážíme společně mezi lidi. Je to zvláštní. Jindy jsme chodili taky spolu, ale teď oficiálně jako dvojice. Já byla v šatech, on byl oblečený jako normálně. Rifle a barevné triko s mikinou. Prostě ideální páreček. Domluva zněla: pojedeme autem, aspoň chvíli tam se mnou bude a pak může jít. Podle toho, jak se mi bude chtít. Buď zůstane v Plzni s rukama, nebo pojede domů. Ale domů by mě měl odvézt tak jako tak. Moje spolužačka slaví narozeniny. Dorazili jsme o něco dýl, takže jsme přišli, když to začínalo být v nejlepším. Popřála jsem oslavenkyni, pozdravila holky a sedla si ke stolu vedle Vaška. Když jsem viděla jeho výraz, naklonila jsem se k němu a řekla jsem mu: "Nebuď zbytečně příjemnej." Za mnou se ozval přidušený smích. Věděla jsem, kdo to je. Ušklíbl se a udělal na mě provokativní obličej. Šťouchla jsem do něj. Oplatil mi to. Pak se zvedl a šel pro pití. Byl dobrých patnáct minut pryč. Mezitím jsem mluvila s holkama. Když se vrátil, holky ztichly. Po půl minutě chytly záchvat smíchu. "Tak už ses rozhodl?," vyptávala jsem se. Zakroutil hlavou. "Nevím, asi pojedu domů."
"Tak mám zůstat v Plzni přes noc, abys sem nemusel?"
"Ne, to já pro tebe přijedu. Nechci, abys zůstala," namítl.
"Vážně? Teď? To si děláš srandu… Ale tak jestli ti to nevadí, tak přijeď, budu ráda."
Přikývl, ale už neodpověděl. Zůstal ještě tak dvacet minut a pak odešel. Řekl, že tu chvíli pobude, pak pojede domů. Ale vrátí se pro mě. Začaly jsme s holkama tancovat a užívat si večera. Čas rychle utíkal. Bavily jsme se, pily jsme a smály se. Musely jsme si tyhle chvíle užívat na maximum, protože to byly jedny z posledních. Nikdo nevěděl, co může přijít dál. Každá jsme si prošla změnou během střední. A teď se blíží konec. Vybraly jsme si každá jinou cestu kudy jít. A začaly jsme si to uvědomovat. Čas běžel a my to začaly vnímat.
Cítila jsem, že už začínám mít dost.
Asi bych už měla jít. Stejně už bylo dost pozdě. Shodly jsme se všechny, že už je čas.
Vašek už byl na cestě, když jsem se s holkama naposled objala. Čekala jsem, než dorazí. Mezitím jsem se dala do řeči s nějakým chlápkem. Zeptal se mě na cigarety a pak jsme se nějak zapovídali. Po chvilce začal být drzý a neodbytný. Rozhovor mi začal být nepříjemný. Popošla jsem o kus dál, ale on šel za mnou. Ani když jsem mu sdělila, že čekám na přítele, nepřestával. Začala jsem být nervózní a Vašek stále nikde. Když začal používat i nevhodné oslovení, měla jsem toho dost. Byl pořád u mě blíž a blíž. Už se mě téměř dotýkal, když se konečně objevil. Dojel až ke mně a já hned nastoupila. "Konečně. Už jsem se začínala bát, že nepřijedeš." Zeptal se, co se děje. Nedobrovolně jsem mu všechno řekla. Naštvaně vystoupil z auta a šel za tím otravou. Slyšela jsem jenom, jak na něj křičí: "Hej, kámo!" Pak následovali nadávky a gesta. Během minuty byl zpátky. Páni, velký zachránce.
Když startoval, ještě si pro sebe říkal nadávky. "Uklidni se, nic se nestalo. Jsem v pohodě." Nedokázala bych mu přiznat, že v pohodě vůbec nejsem. Teď jsem byla v bezpečí, ale ještě tak před dvěma minutami jsem myslela, že se stane něco zlého. Podíval se na mě pořád naštvaným výrazem, ale uklidnil se. Ten hrozný pocit ve mně a celá ta situace způsobila, že jsem vystřízlivěla. Pud sebezáchovy dokáže divy. Domů jsme jeli mlčky. Vzpamatovávala jsem se nejen z toho zážitku, ale i toho, jak se zachoval Vašek. Tohle bych od něj nečekala.
Byla jsem jako vyměněná. Všechna opilost a únava byly pryč. Místo strachu jsem se cítila skvěle.
Když jsme konečně došli do pokoje, sedla jsem si na postel a sledovala ho, jak se svléká.
Leželi jsme oba v posteli a měli propletené prsty, když prohlásil: "Měl jsem mu jich napálit víc, kreténovi."
"Cože?," vylítla jsem. Vůbec jsem si nevšimla, že mu jednu vrazil. Okamžitě jsem mu začala zkoumat ruku. Samozřejmě tam nic nebylo. Políbila jsem ho na klouby, abych ztišila pocit hanby. "Tohle už nikdy nedělej!," vyčítala jsem mu. Tam v tu chvíli jsem přemýšlela nad sebou místo toho, abych si dělala starosti o něj. Mohl mu něco udělat. Vůbec jsem nemyslela na to, že se mu může něco stát. Byl naštvaný a neměl čistou hlavu, mohlo se stát cokoli. Ten druhý mohl mít nůž. Udělalo se mi špatně jenom z toho pomyšlení. Zašeptala jsem: "Promiň."
Myslím, že to ale neslyšel. Chvíli jsme jen tak leželi a on mě hladil po vlasech. Přemýšlela jsem o celém dnešním večeru.
Do ticha jsem pronesla: "Bojím se." Přitiskl si mě blíž.
"Neboj. Už se to nikdy nestane. O to už se postarám."
"Ne, o to nejde. Mám strach, že všichni odejdou a nikdo nezůstane. Přichází chvíle odloučení."
"Co to povídáš? Nikdo neodejde. Ne, pokud si to nebudeš přát a nemá se to stát. A hlavně… já neodejdu. Neopustím tě. Slibuju."
Chtěla jsem něco namítnout, ale tahle chvíle stála za to. S pocitem bezpečí jsem nakonec usnula.

Lovers
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Barča Barča | Web | 5. listopadu 2013 v 18:37 | Reagovat

Pořád stejně krásné a stejně čtivé!:) Taky bych chtěla mít kluka, který by se o mě takhle postaral, ale on je takový..no:D spíš by mě chránili kamarádi než on:(.

2 Misella Misella | Web | 9. listopadu 2013 v 19:47 | Reagovat

úžasně napsané ;-)

3 Simča Simča | Web | 9. listopadu 2013 v 20:59 | Reagovat

Moc hezké :-) nádhera

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama