Unexpected gift (15.)

1. září 2013 v 21:37 | Terri.na |  "Fan"Fic
"A tak to bylo," ukončila jsem svoje přiznání. Seděli jsme naproti sobě a já klopila oči na postel. Chvíli bylo ticho a to mě začalo děsit. "Řekni něco, prosím." Pomalu jsem zvedla hlavu. Prohlížel si každý detail mého obličeje. Na rtech mu pohrával úsměv. "Jsi úžasná," řekl pak. Poslouchal mě vůbec? Nadzvedla jsem obočí. "Pojď sem," dodal a přitáhl si mě k sobě. Opřela jsem se o jeho rameno a on mě hladil po zádech. Cítila jsem se dobře, i když jsem pořád čekala, až se vyjádří. Chvíli jsme tam jenom tak seděli, než promluvil. "V tu dobu jsme spolu nebyli. Sice bych se mohl naštvat, že jsi po takové chvilce za jiným, ale chápu to a -"
"Ani nevíš, jak jsem v tý době trpěla. Nevěděla jsem 'proč', nevěděla jsem co se děje, bylo to...," hledala jsem správné slovo.
"Peklo." Řekli jsme to oba na stejno. V tu chvíli jsem se vrátila do těch dní, které byly to nejhorší. Přitiskl si mě k sobě ještě víc. "Už to nikdy neudělám. Strašně mě to mrzí. Měla jsi na to právo. Jen doufám, že už s ním nejsi v kontaktu." Při poslední větě se mu změnil hlas.Poznala jsem, že se snaží odlhečit náladu. Pravou nohu jsem přendala na druhou stranu a objala ho rukama i nohama. Zašeptala jsem 'ne' a užívala jsem si jeho vůni a teplo. "Tolik si mi chyběl!," pronesla jsem do ticha. Ani nevím, jak se to stalo, ale během několika vteřin jsem ležela na zádech a on se nade mnou skláněl. Vychutnávala jsem si ten pohled, dokud mě nezačal líbat. Jeho polibky byly tvrdší a kratší, oboum se zrychloval dech. V tom někdo zaťukal na dveře. Po otrváveném "Dále" se ve dveřích objevila máma. "Můžu s tebou na chvíli mluvit?" Neochotně jsem se zvedla a následovala ji do kuchyně.
"Nelíbí se mi to." Nechápala jsem o čem to mluví.
"Co?"
"Vašek," odpověděla. Očima jsem jí naznačila, že o tomhle se bavit nehodlám. "No to nekruť očima. Nejdřív se na tebe vykašlal a teď je tu pořád."
"A? To je snad naše věc, ne? Navíc, to vypadá, že ti vadí oboje, což vlastně nedává smysl. Obojí je špatně." Vzala jsem to téma za uzavřené a otočila se ke dveřím.
"Počkej, ještě jsem neskončila."
"Ale já jo." Vrátila jsem se do pokoje. Vašek seděl na posteli a něco si prohlížel. "Hej," vthla jsem se na něj a odstrčila to. Dala jsem mu pořádnou pusu. "Pojďme pryč." Podíval se na mě nechápavým výrazem. Pusou jsem naznačila 'máma' a oba jsem dali oči vsloup. Sebrali jsme si věci a nasedli do auta. Chtěl zase probírat nekonečné téma - mojí mámu - ale já neměla náladu. Rozmýšleli jsme se, co teď. Byla celkem zima na to, vyrazit někam ven, ale k němu se mi taky nechtělo. Tak zaparkoval za městem a jen jsme seděli v autě.
"Jsem rád, že jsi mi to řekla. To s tím klukem," řekl pak. "Kdybys chtěla, řeknu ti svoje hříchy." Chvíli jsem přemýšlela. Chtěla jsem to vědět, ale zároveň jsem měla strach z toho, co bych se mohla dozvědět.
Nakonec jsem odpověděla: "Nechci, abys mi to řekl. Ne proto, že si myslíš, že to chci já. Jestli to budeš chtít, řekneš to sám." Vypadalo to, že se mu ulevilo. Což mě moc neuklidnilo. Právě naopak. Chtěla jsem vědět, co dělal, když nebyl se mnou. Ať už to blyo cokoliv. Asi si všimnul mého znepokojivého výrazu, protože se naklonil a dal mi pusu. Usmála jsem se na něj, že jsem v pohodě. "Chtěl bych ti něco dát," řekl najednou. Nevěděla jsem, co říct nebo udělat. Jsem jsen an něj napjatě koukala. Přinutil mě, abych zavřela oči. Cítila jsem, že mi něco připíná kolem krku. Na pobídku jsem otevřela oči a podívala se do zrcátka. Na krku se mi houpal přívěsek ve tvaru čtyřlístku. Byl krásný. Na tváři se mi objevil úsměv. "Děkuju," vydechla jsem a vrhla se na něj. I když jsem mu byla nesmírně vděčná, asi to nebyla ta správná chvíle. Během minuty jsem ale zapomněla na ten hlodavý pocit v mojí hlavě a nechala vyplout na povrch štěstí a lásku, kterou jsem chtěla věnovat jen jedinému člověku. A ten seděl vedle mě.
Když mě vysadil doma a rozloučili jsme se, zůstala jsem sedět na schodech. Vašek jel do práce, kterou měl naštěstí už jen málo kvůli škole. Měli jsme víc šasu pro sebe, aniž bychom omezili ostatní. Začala jsem přemýšlet o nás, ale hlavně o něm.Věděla jsem jak se chová, když je s kamarádama a i když se mi to nelíbilo, nechala jsem to být. On se baví takhle, já se bavím jinak. Nebudu mu vyčítat jeho chování. když se chová jinak když je se mnou. To mě na něm udivovalo snad nejvíc. To jak se dokázal změnit. S nima se choval jako idiot, se mnou jako normální kluk ke svojí holce. Dokázal člověka ranit, ale perfektně si získával lidi. Je jako rozdvojená osobnost. Jedna bezcitná strana, kteoru používal většinu času a pak tu druhou, kterou měl, když byl se mnou. Otázkou byla, jestli to není jen hra. Jestli ho to nenamáhá, dělat ze sebe dobrého člověka. Měla jsem několik důkazů proti - konec konců, jeden se mi právě teď houpal na krku,ale dokázal býti bezcitný. Možná se musel ovládat, když byl se mnou. Kdo ví. Sám mi to nepoví. Proč to prostě nemůžu nechat být? Prostě takový je. Jenže mě pořád něco užírá. Musím si ještě rozmyslet, jeslti to nechám být nebo zkusím začít na tohle téma, až bude správná chvíle.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se zatim líbí?

Líbí moc :) 50% (4)
Jo, líbí. 37.5% (3)
Nic moc. :/ 0% (0)
Nic extra. 0% (0)
Nelíbí. 12.5% (1)

Komentáře

1 CrazySarah CrazySarah | E-mail | Web | 2. září 2013 v 16:03 | Reagovat

nádherný článek a i nádherný blog..Máš nějaké předešlé články tohoto tipu?? :-P

2 with-a-smile with-a-smile | 2. září 2013 v 21:01 | Reagovat

jůů, moc se mi to líbí!! Krásnéé :'333
Rozhodně piš dál!!

3 Misella Misella | Web | 2. září 2013 v 22:53 | Reagovat

Krásně píšeš ;-) moc se mi příběh líbí, chci další díl :D

4 Knihofil18 Knihofil18 | 15. září 2013 v 17:37 | Reagovat

Jéj, nová časť! :3 S tým rozdvojením máš pravdu. Mohol by si už vybrať, na ktorú stranu bude hrať, lebo neistota je oveľa nebezpečnejšia... tak by aspoň vedela, na čom stojí. :)
Teším sa na ďalšiu kapitolu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama