It comes. (6.)

25. ledna 2013 v 22:26 | Terri.na |  "Fan"Fic
Cítila jsem se jako když do mě vráží tisíce nožů. "Co?," zeptala jsem ještě jednou.
"Prostě je konec." Stál naproti mě a jeho nevinný výraz mi to nesčetněkrát zhoršoval. "Aha, dobře," zašeptala jsem. Otočila jsem se a chtěla odejít. Váša za mnou zavolal: "A to tě ani nezajímá proč?" Setřela jsem slzy a otočila se zpátky na něj. "Ne. Myslím, že ne. Musíš mít důvod proč to děláš. Ale já to nechci vědět. Je to tvoje hlava." Vypadalo to, že chce něco říct, ale pak to spolkl. Vyšla jsem za ostatními. Pája se zeptal, jestli chceme vzít domů. Souhlasily jsme. Aspoň budu rychlejš doma. Snažila jsem se nedát na sobě nic najevo. Stále jsem tomu nevěřila. Nebo jo? Nečekala jsem to snad? Ne. Rozhodně ne teď. Seděla jsem na zadním sedadle a myslela na cokoliv jen ne na něho. Když jsme vystoupily, čekala jsem až dojde Markét a otevře dveře. Zula jsem se, popřála jí dobrou noc a šla nahoru. Šla jsem rovnou do pokoje. Padla jsem do postele. Nevím kolik času uběhlo, když přišla máma do pokoje. Chvíli to trvalo, než jsem jí přiměla odejít. Přemýšlela jsem, jestli mám dát vědět holkám. Ne, teď na to nemám náladu. Jsou moje podpora, ale v tuhle chvíli by se minuly učinkem. Hlavou mi běhaly myšlenky a vzpomníky, míchaly se jedna přes druhou a já za chvíli měla hlavu jako balón. Ale necítila jsem to. Necítila jsem nic. Jen divný pocit na levé straně v hrudníku. Jen tak jsem ležela, prázdná a koukala do tmy kolem sebe. Cítila jsem jak mi po tváři stékají slzy, ale nesetřela jsem je, nechala jsem je volně téct. Zeptala jsem se mamky, jeslti dneska můžu spát s ní. Jestli mě nechá zítra doma, že mi není dobře.. S překvapením to dovolila a já tak strávila nejen neklidnou noc ale i ráno. Nevím, jak často jsem se pokusila usnout a jestli se mi to i povedlo. Vím jen, že pokaždé když jsem zavřela oči, viděla jsem věci, které jsem vidět nechtěla. Bylo lepší jen tak zírat do tmy.
Vím, že přijdou noví a lepší kluci, ale tohle bylo jiné. Sama jsem nečekala, že to bude bolet až tak moc. Tohle jsem už několikrát zažila, ale ne v takové síle. Slyšela jsem mamku, jak mi něco říká před odchodem, ale nevnímala jsem. Po nějaké době se mi konečně podařilo usnout. Cítila jsem se tolik vyčerpaná a to jsem nic nedělala. Přes den jsem měla několik zpráv i nepřijatých hovorů. Slyšela jsem telefon zvonit, ale nechtěla jsem s nikým mluvit. Uzavřela jsem se do sebe. Sledovala jsem televizi. Přepínala jsem prgramy. Spala jsem. Kolem 18 hodiny jsem se probrala. Mamka přišla domů před chvílí. "Máš hlad? Co jsi jedla?," zeptala se, když si všimla, že jsem vzhůru. "Já nemám hlad, díky." Druhou otázku jsem ignorovala. Tak i můj žaludek. Než jsem opět zalehla do postele řekla jsem si, že se musím vzchopit. Není to přece konec života. Jen špatná část. Jenže bolí. Bolí víc, než cokoliv, co jsem do teď poznala. Nejsem tu sama, mám kolem sebe lidi, kterým na mě ještě záleží. Jenže ti teď jak by bylo na druhé straně té bubliny, ve které jsem teď uvízla. S podobnými protichůdnými myšlenkami jsem pomalu usnula. Po nějaké době jsem se probudila spocená a špatně se mi dýchalo. Zvedla jsem se. Zvedl se i můj žaludek. Vyběhla jsem z postele a hlavu zabořila o pár kroků dál do záchodové mísy. Víc nevím. Někde během toho zvracení se mi ztratil i proud vzduchu i myšlenek. Velké černé nic.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ana Syringa Ana Syringa | Web | 11. května 2013 v 22:45 | Reagovat

Och... :O :O Tak tento zvrat som nečakala.  Zasa realistické pojmutie vzťahov. A prekrásne vykreslené myšlienky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama